Kotlina na golfovém hřišti u Terezína, 7. 10. 2024
Do restaurace Kotlina na golfovém hřišti u Terezína cestuji z Prahy vlakem přes Litoměřice, místními zvanými Liťák, a cesta se trošku pojí s obavami z energie těch nepříjemných kdysi nezapomenutých terezínských chvil. Možná by bylo dobré to celé ošklivé zbourat a vysázet tam květiny. Jejich energie by pomohla, aby se tam lidé vůbec někdy chtěli vrátit a žít. Jinak to zůstane jen varovným místem. Ale i to má snad svůj důležitý význam. Ponechme tedy prosím úvahu úvahou a pojďme prosím na místa s daleko krásnějšími vlastnostmi. Když v Litoměřicích nastoupím do autobusu, ptám se pro jistotu řidiče na správnou zastávku, a jednu mi doporučí. Koupím tedy lístek a čekám na odjezd. Řidič ale vystoupí, a po chvíli, když se vrátí, říká mi že lepší bude, když pojedu s kolegou, tedy autobusem hned vedle, na zastávku Terezín, křižovatka. Poděkuju a přesedám tedy do jiného autobusu, i lístek mi platí stejný. Kus dobra se povedl panu řidiči, pecka. Cesta autobusem trvá chvilku, pár minut.
Na hřišti se vracím, byl jsem tady přibližně v roce 2010, teď už jsem mnohem zdravější. Do restaurace přicházím fotit tak akorát, lehce před dohodnutou 14,00 hodinou. Vítá mě milá servírka, se kterou se domlouváme na postupu focení, říkám že budu za chvíli připraven a v restauraci mne láká přilehlý obchod s golfovými věcmi, který mě upoutá nejen svou nabídkou, ale také příjemnou nostalgií na chvíle, kdy jsem byl golfu velmi oddaný. Je to nádherný sport, a ten kdo pochopí jeho obyčejnou krásu, kdo opravdu porozumí jeho smyslu, dá mu golf objevit mnoho nádherných nezapomenutelných chvil. Správně se říká, nic to nechce, jen hrát lehce. Užitečná nápověda na cestu životem. Seznamuji se s milou paní Gabrielou, která v tom obchodě čeká na návštěvníky. Za chvilku se vracím k vyhlédnutému jídelnímu stolu a připravuji fotografickou výbavu na focení jídel. Už v tom mám, po těch téměř 750 restauracích po celé ČR trošku praxi, a tak to jde jednodušeji a jsem si jistější. Nejdřív mi donese slečna servírka dva super sendviče, jeden s podmanivou šunkou a druhý se sexy salámem. A další jídla následují, a jsou výborně esteticky nachystaná. Tolik oblíbený vepřový řízek, potom kuřecí řízek, oba dva tak hezky osmažené, až lehce do křupava. A taky klasický smažák, s tatarkou, český fenomén a gastro stálice. Následují borůvkové knedlíky, hezky zalité máslem, lanýžové rizoto, lehké vegetariánské tofu s rajčaty a rýží, a také gastro pochoutka, do zlatova pečená vepřová žebra. Po focení si ještě nenuceně povídáme s pane Jiřím Hamrem, šéfem resortu a jeho manželkou, paní Gabrielou. Ten rozhovor to celé hezky doplnil.
Kdo byste se chtěli vydat okusit tu obyčejnou krásu golfu, na tom víc a víc zralejším 9ti jamkovém hřišti, udělejte si radost i dobrým jídlem. Nechci příliš podbízet, ale já to viděl i ochutnal. A stálo to za to. Hezkou hru a dobrou chuť.
—-
Restaurace Sport bar Hradec Králové, 18. ledna 2022
Stejně jako na většině dalších cest jedu vlakem z hlavního nádraží v Praze. Jedu velmi včas, při představě pozdního příchodu mám sklony bláznit, představa pozdního příchodu mi nedělá dobře.
A pak, čas je exaktní, dá se mu věřit. Vlak jede akorát na čas, a z nádraží si to šlapu pěšky, chci ušetřit a spolehnout se jen na vlastní nohy. Ve větší tašce táhnu dvě pevná světla, dva softboxy.
Teprve s dalšími ověřenými zkušenostmi nahrazuji pevná světla kvalitním bleskem v sáňkách fotoaparátu. Když dorazím do restaurace, objednám si nejdříve oběd a až když přijde vhodný čas, teprve se představím a řeknu účel své návštěvy. Je to přece jen první den, chci si to omrknout, zkušeností s tímto fotografováním mám pramálo a nechci nic podcenit. Paní provozní o všem ví, (pro mne o starost míň), vybírám si stůl, kde budeme fotit a připravím si scénu. Šedivé pozadí (to je předepsané), pak světla vhodně proti sobě a říkám si ok. Jenže přes vchod do restaurace sem stále svítí sluníčko a profil vchodových dveří vrhá nevhodné stíny přímo na scénu, přímo tam, kde má být jídlo. Musel bych scénu přemístit, ale to bych dál od denního světla, a to bych nerad. Počkáme tedy těch pár minut než se sluníčko posune a scéna bude konstantně nerušená. Jupííí.
Změřím světlo na scéně, nastavím čas, iso i clonu na správné hodnoty. Mělo by to vydržet, i když pravdou je, že ty hodnoty může ovlivnit i barva talíře a třeba i jeho lesk či naopak matný povrch. Matný povrch se fotí lépe, nehází odlesky a tak je i méně prostoru pro případné neshody s klientem. Preema.
Personál mi nosí k focení postupně jedno jídlo za druhým, je to docela fofr. Ale díky vhodně nastavené scéně je to jednodušší, když jsou dobře nastavené hodnoty, stačí jen správná kompozice. Z formátů volím nejvyšší kvalitu jpg a raději zároveň i raw. Celkem postupně nafotím asi 50 jídel, většinu jídel přicházejí sníst kamarádi personálu a jsou za to neskrývaně rádi.
A pro mne ten oběd, co jsem měl, je zdarma, a to je také milé. Cestou nazpět si beru taxi, přichází únava a cestou pěšky zpět se mi nechce. Na nádraží v hale, je krásná vitráž, podobná té v Pardubicích. Doma posílám všechny fotky ke schválení a s radostí druhý den ráno vítám jejich úspěšné schválení.
—-
Řízkovna a pizzeria na pražské Chodově, 24. ledna 2022
Je 24. ledna 2022 a tentokrát je focení blíže než v Hradci králové, i když ty drkotavé pražské autobusy, nad rozdíl od vlaků, třepou duši. Vítá mne Řízkovna a pizzeria na Jižním městě, na místě jsem včas. Ujímá se mne pan šéf David. Svérázný a zajímavý chlapík tenhle pán. Restaurace patří k těm středně velikým, i s teráskou, která čeká na své letní chvilky. Frčí rozvoz a i hosté v restauraci patří k evidentně spokojeným klientům.
Než si stihnu připravit to malé fotografické studio, už mám na focení první jídlo. Naštěstí to stydne pomaleji a ono, když se na pizze nefotí vyloženě detaily, není to zas tak moc znát, když jídlo chviličku počká. Pod rukama mi běhá jedna pizza za druhou, k tomu řízečky s bramborovým salátem, oblíbený caesar salát a tak dále a tak dále. Vše super, dostávám i panenku s bramborovým salátem. Skvěle připravené. Milý dámský personál mi chvilkami dělá společnost, osvěží kofola i kafe. K tomu pan David povídá a povídá. V okolí restaurace je spousta paneláků, spousta strávníků a tak mne napadá nová pizza s názvem Netflix, ale to by nebylo dobré – autorská práva… a tak
Za pár desítek minut máme hotovo, nafoceno – večer posílám fotografie ke schválení a můžou začít sloužit. Ještě se s panem majitelem domlouváme na focení jeho aut, je jejich velký fanoušek – to zajímavě hráškově zelené BMW x5 je zajímavé. Později realizujeme focení exteriéru a interiéru restaurace, a i když jsem si svou prací jistý, bohužel se mé fotografie nesetkávají s očekáváním. Nevadí, tu kvalitu to má, že se to občas hned někomu nezdá, to se stává. Spíš mám pocit, že mě pan majitel chtěl dostat, nachytat. Ukazuje mi portrét své ženy, je povedený, dokonce tím super drahým telefonem od Samsungu, ale něžný portrét prostě v restauraci v pracovním tričku neuděláte. Tak si pomyslím něco o blbým egu a jedu dál, bez zájmu se vracet.
—-
Amare pizza Poděbrady, 10. ledna 2023
Je to již pár týdnů, co jsem dostal pozvání na focení a natáčení videa do poděbradské pizzerie Amare. Jel jsem rád, líbí se mi ta cesta a i interiér vlakového nádraží v Poděbradech. Je moc krásný, i když více vynikne, když je ticho a večer. Pak lze více a lehčeji vnímat potřebné. Přijíždím o pár minut dřív, raději prostě dřív o hodinu než 5 minut později. Vítá mě přijetí a úsměv, a to se pak vždy tvoří líp. V plánu je video a fotografie. Začínáme videem, dokumentujeme proces výroby pizzy vč. cesty, resp. doručení ke klientovi. Spolumajitel pizzerie figuruje jako řidič, děláme více záběrů z více míst, všechno klape. Pouštíme se i do focení pizz a dalších užitečných záběrů. Úžasný je stroj je dělání pizzového těsta. V mžiku Vám udělá z úhledného bochánku rovnoměrně ploché těsto na pizzu. Pak už jen přidat nezbytné suroviny, rychlé ruce přidávají sýry, salámy, šunku, zkrátka právě to, co chuť a vkus hosta vyžaduje. Pizza se hodí na oběd, může být vhodná sebou zabalená na cestu, a na večer se hodí jakbysmet, zvláště pak když se Vám nechce vařit a nakrmit třeba hladové dětské krky je pak významně jednoduché. Ušetří to spoustu práce i starostí. Pizza je prostě favorit a gastronomická stálice opředená italskou atmosférou. V této menší, ale útulné pizzerii, však je to vážně pidi, je příjemně útulno. Vždyť to také provozuje milý manželský pár a i ten třetí člověk do party, ten fajn pomocník, je naladěn pozitivně. A tak jde práce od ruky, a tak to má být. Mít job s láskou k tomu co děláte, to je pak život příjemnější. A taky ve dvou, a to tady je, se to lépe táhne. To je velké plus. Byl jsem tady moc rád, na cestu jsem ještě dostal královskou disciplínu pizzu Amare, byla skvělá. Já rád chválím a tady je vše ok. Ostatní pizzy jsou ve srovnání s jinými pizzeriemi velmi podobné, i chuťově. Ale tady zdejší atmosféra je fakt milá, a tak to prostě chodí. Když máte dobrý výsledek, a aspoň trošku důvtipu, tak ten úsměv navíc prostě vyhrává.
I kamarád, co jsem ho potkal v pražském autobuse kousek před domovem, mou pizzu v ruce ocenil. Přeji pizzerii Amare ať stále peče tak výborné pizzy, a když budu mít aspoň trochu hladovou cestu kolem, přijdu. A rád.
—-
Jak jsem fotil ve Strachotich a ve Znojmě, 18. 7. 2024
Den začal časně, Znojmo je přece jen už kus cesty. Cesta autobusem byla fajn, i když jsem si musel hájit prostor. Ale dobrý. Ze znojemského nádraží jsem se vydal už do známé pumpy Shell, mají tam příjemný prostor na sezení, tak jsem tam něco popracoval a pak se vydal na další autobus do Strachotic, to už je kousíček, 20 minut. Cesta stála jen 20Kč, to mě hodně překvapilo, tak málo už jsem dlouho neplatil, i když třeba v Kolíně je hromadná doprava zdarma. Na místo jsem dorazil s velkým předstihem, ale mám rád raději o hodinu dříve než o 5 minut později. A vyplácí se mi to, většinou začínáme tak dříve a mám pak časovou rezervu a jsem víc v klidu. Focení v tamější malé pizzerii bylo fajn, fotili jsme 22 pizz, vč. vegetariánské :), a také nějaké smažené jídlo. Dostal jsem pár kusů druhově odlišných pizz, kafe, vodu, a bylo i velmi fajn světlo na focení. To je vždycky lepší. A taky mne velmi potěšil majitel pizerie, takový mladší týpek. Když okolo po ulici šla jedna paní, která evidentně moc penězi nevládne, byla za darovanou pizzu moc ráda a děkovala nahlas Bohu, co se podařilo. A to bylo úžasné, těšilo mne to, dojmulo mne to. A vlastně byla krásná, jen to nebylo na první pohled příliš znát.
Byl jsem za tu příhodu moc moc rád. Fotili jsme asi dvě a půl hodiny, pak jsem šel na zastávku zpět do Znojma. Byla tam taková 80letá paní, slušelo jí to, měla moc hezké světlomodrobílé bavlněné šaty a vlídný a klidný výraz. Zpátečních 20 korun mne zase mile překvapilo a také jsem cestou filmoval ty rozlehlé lány slunečnic. Jsou půvabné. V další restauraci, tentokrát 5 minut pěšky od nádraží už mne čekají, udělám foto přípravu, světlo je opět příznivější a tak jde práce od ruky. Saláty, noky, burger, žebra, koleno apod. Vše vypadá výborně, barevně to ladí, voní, jen po tom skočit. Prázdné bříško doprovází hladové oko :). Akorát se ještě dozvídám, že se budou fotit i alko drinky a tak hledám vhodné místo, protože scéna se musí přestavit na jiný úhel fotografování. Tentokrát ne 90 stupňů, ale 0. Jedno místo zkusím, ale stín sklenice vrhá tak nepříjemně stín, až místo scény měním a nacházím nepříliš pohodlnou variantu, zato však fotograficky výsledkově vhodnou. Jednotlivé drinky pokládám na nižší stoleček s pozadím cca 40 cm na podlahou. A tak musím na kolena, na zadek, a to opravdu není vůbec pohodlné. Cca za 30 minut je těch 7 drinků nafoceno, a můžu si oddechnout. Uklízím po sobě, rovnám si záda, sedám do křesla, zapínám počítačového jablečného kamárada s photoshopem a jdu dnešní fotky dále kontrolovat, abych neodevzdal nějaký blud. Ještě se dozvídám, že od 19h se v restauraci koná soutěžní vědomostní kvíz, a říkám si, že bude dobrý nápad zůstat, a trošku se odreagovat. Autobus do Prahy, jede až za 3 hodiny. Tedy zůstávám, a i když tři ostatní čtyřčlenné týmy mají nade mnou výsledkovou převahu, stálo to za to. V restauraci se včas loučím, a odcházím na autobus. Příjíždí včas, a společnost mi na vedlejších čtyřsedačce dělá parta čtyř vesele příjemných kluků ve věků cca 19 let, kteří se evidentně vracejí z dovolené, mastí karty a jejich energie je podobná i mým synům. Trošku se mi zasteskne, to když vzpomenu na ty svoje synovské lásky.
O půlnoci přijíždím na hlavní nádraží a pak si beru taxi, tak kolem půldruhé noční hodiny ulehám ke spánku.