jak jsem přestal pít
zažil jsem a napsal
Roky jsem toužil přestat. Léta jsem si svou závislost na alkoholu uvědomoval, ale dlouho, dlouho, jsem prohrával. Zapíjel jsem smutek, křivdy, osamělost, bezradnost, pracovní krachy, prohry, zklamání. Závislost je taková plíživá potvora, nejdřív člověku tak podivně zdánlivě pomůže, a pak nenápadně začne omezovat a ničit. Nežil jsem v dobrých energiích, a projít kolem regálu s vínem a nekoupit si, byl dlouho nesplněný sen. Pátral jsem co s tím, navštívil i mnohé odborníky, bral lecjaké prášky, doufal v nějaký impuls, který mě pomůže se osvobodit, a vyhrabat se z toho. Impulsy, které jsem vnímal, že by mohly pomoct, nestačily. Jakoby jejich energie byla málo, a tehdy domácí prostředí nebylo, kromě dětí, vůbec podporující k tak velké pozitivní změně. Právě naopak, manželství mě dusilo a ničilo. Požadavky na mojí roli v manželství, jsem bez partnerské lásky a podpory, nemohl zvládat. Závislost na alkoholu trvala tak dál.
Až na podzim roku 2011, hrál jsem tehdy tenis v uzavřeném prostoru v hale a kamarád byl po “tahu”. Mnozí z Vás mají s tenisem zkušenost a tak vědí, že při lichém počtu her, se střídají strany.. No.. ta chvíle, kdy jsem si s kamarádem vyměnil herní stranu kurtu.. to byla síla! Ucítil jsem odporný odér chlastu a vzpomínka, která mi bleskla hlavou, v souvislostí s tím pachem - můj táta. Ano, tohle je přece můj táta, tohle je přece ta “vůně” z dětství :(. Ten den to tenisové vítězství nemělo žádnou hodnotu, zatímco to první podstatné vítězství, čekalo na svojí brzkou chvíli. A opravdu nečekalo dlouho. Uběhlo pár dní a já jsem dával večer své syny spát, už cca s 2 dcl červeného vína v sobě. Vlezl jsem si k synovi do postýlky a povídali jsme si. Uhýbal jsem od něj hlavou, aby ze mě necítil pach alkoholu a v tom mi to došlo! Už nikdy nechci, aby mé děti měly stejnou vzpomínku jako já! Chápete můj milý čtenáři? To byla ta chvíle, kdy jsem se rozhodl a řekl si v nitru ne. Už toho mám dost! Chci být jiným člověkem, chci žít střízlivý život, a chci aby mě měly mé děti rády a chci s nimi prožívat radost. Život, o kterém jsem tehdy ani nevěděl, co radosti umí přinést a jak může vypadat, co je považováno za normální. Léčba alkoholové závislosti tak úspěšně začala.
Další den jsem zavolal panu doktorovi Čemánkovi, z psychiatrie ÚVN, kde jsem byl už dříve a objednal se u něj na další návštěvu. Přijal mě hned další den, byla to středa 16. 11. 2011. První, co jsem mu odhodlaně řekl, byla má vůle jít do zmíněného 10 denního detoxikačního nemocničního pobytu. Ta chvíle, kdy ještě v mé přítomnost telefonoval kolegovi, zdali je volné lůžko, byla strašně dlouhá. Bál jsem se, míchalo se to ve mě. Nevěděl jsem co mě čeká, ale považoval jsem to za nutné. Je volno už v pátek, říkal lékař, hustý, pozítří nastupuju. Další den byl čtvrtek, třetí čtvrtek v listopadu a to je, jak známo, pravidelně, každý rok, den francouzského vína Beaujolais. Ještě ten den jsem byl za rodiči, asi jsem potřeboval podporu. Máma má narozeniny 19. 11., a otec se mě ten večer už lehce přiopilý, ostatně jako dost často, ptal, zdali přijdu na oslavu. Řekl jsem opakovaně že ne, že prostě nemůžu a tečka. Reakce byla agresivní, ty tady žádnou tečku dělat nebudeš! Začal jsem se klepat strachem, jako když mě mlátil, sotva jsem se obul a ve spěchu odcházel. Máma mě dohonila v autě, skoro hodinu jsme si povídali, já jsem brečel jako želva, vyplakával jsem všechnu tu bolest a řekl jsem jí, že se odcházím léčit, že proto nemůžu přijít na její oslavu. Ten den večer jsem vypil poslední alkohol svého života, to zmíněné francouzské Beaujolais. Aspoň jsem skončil stylově. No a hned v pátek 18. 11. 2011 jsem nastoupil na psychiatrii do Vojenské ústřední nemocnice. Dostával jsem prášky, injekce a většinou jsem jenom spal, čistil tělo a mysl. Chodila za mnou máma, sestra, kamarádka. Jejich podpora byla fajn. Otec "kupodivu" nepřišel. Ani ty bezpečnostní okna, dietní jídlo nic moc a scénky čekajících človíčků ve frontě na léky, s poněkud ponižující kontrolou spolknutí prášku, mě tehdy nevadily. Ostatní na tom byli podobně. Většinou se mi vybavila scénka z Formanova filmu “Přelet nad kukaččím hnízdem”… , mělo to tak být. Ale přijali mě takového, jaký jsem tehdy byl. Bylo to důležité. Časem se mi podařilo zvítězit i nad cigaretovou závislostí, vnímal jsem i svojí hráčskou stránku osobnosti, která si ráda užívala na burze, prožil jsem až téměř závislost, na kterou jsem málem doplatil životem, protože se mi z přepracování zastavilo po operaci srdce. Zkrátka, bylo to objevování a bylo čeho se zbavovat. Vyléčit závislost není ani dobré pojmenování, ale lze abstinovat. Takže vyléčený alkoholik vlastně neexistuje, ale lze celým životem abstinovat. Zpočátku po abstinenci jsem měl třeba blbé sny, kdy se mi zdálo že jsem se napil, s hrůzou se budil a s úlevou zjišťoval, že to byl jen sen. Časem to přešlo úplně. Také se mi dost třásly nohy, bylo to prý z následků alkoholismu, ale i to časem přešlo. Zastavil jsem mnohagenerační alkoholové šílenství.
Přestat pít, zbavit se závislosti, není sranda. Alkoholová závislost je nemoc, kterou léčit jde, a každý může najít svoji cestu. Stejně i jako i jiné závislosti.
Vám přeji jen dny střízlivé, radostné, ať se Vám daří. Radost lze nacházet i uvnitř sebe. A bez Lásky, bez té to prostě nejde.
