Emoční baťohy

Jan Maghreb, zažil jsem a napsal

Být ve svém životě až tím druhým? Tak to teda ne.

Sdílet poznatky, jak se životem naložit se mi delší dobu jevilo něco jako velmi troufalého, poněvadž se domnívám, že vše podstatné bylo již řečeno lidmi před námi. Avšak co nový člověk, to nové objevy, zkušenosti a i nová cesta. Abych to uvedl, sdílím postřeh s myšlenkou. Mnoho lidí nosí občas na zádech třeba batoh, ať už menší či větší. Někam jdou, dívají se dopředu a občas se v tlačenici otočí, nebo uhnou vlevo, vpravo či krok zpět. Bohužel vzadu oči nemají, batoh ztrácejí ze zřetele, avšak on nemizí, je stále na těch zádech. A tak se stává, třeba v metru, že občas do někoho někdo strčí s batohem na zádech, a třeba o tom ani neví. Pro toho, kdo je ať méně nebo více zasažen, nepříjemná událost. No a já vnímám, že v každém našem chování, by mělo být zohledněno, že takovým batohem jsou naše emoce, naše jednání. A že by bylo fajn, si to uvědomovat. Za každý okamžik našeho sdíleného života jsme odpovědní i jiným. Mým kritikům vyjdu vstříc jen dostatečně, a upřímně se doznám že můj batoh také zranil, ale myslím že jsem na cestě už leccos spravil, a taky můžu varovat před nebezpečím a udělat svět lepším místem pro život.

Život lze opravdu považovat za něco naprosto unikátního, spojí se dvě bytosti a narodí se bytost jaká v celém světě ještě nikdy nikde nebyla, a to o stromech toho vím málo. S myšlením, a s vnímáním v celém vesmíru ve svém celku neopakovatelným. Máme před sebou zázrak, skvost. Občas zranitelný jak motýl. A co ten člověk dvounožec vlastně chce?

Odpověď je překvapivě velmi jednoduchá. Chce všechno, všechno co má rád. Ale protože v jednom životě to možné jen zčásti, je nutné se rozhodnout čemu dát přednost, co přijmout za nezbytnost a co ponechat jiným, s čím se smířit i čeho se vzdát. Kdybych měl naše přání „ být vším co máme rádi a mít vše co máme rádi“, rád bych je pak přirovnal ke kořenům stromu, který roste, kvete a dává plody dle našich činů. Ovšem jaké plody má tento strom dát, o tom rozhodují i naše rozhodnutí a zalévání toho stromu. Ano, schválně doplňuji to krátké slůvko (i), protože ne vždy jsou naše cesty pevně v našich rukách. Hovořím o zranitelném dětství, o časech kdy jsme oslabeni třeba zdravím, nebo naše vůle a její plnění závisí i na lidech v našem životě. 

Rád bych se teď přiklonil slovům o hodnotě lidského života. Máme totiž v rukách totiž něco tak až nepopsatelně cenného…

Trošku se vrátím k začátku textu. Už toho spousta napsaného je, a určitě také bude, ale cítím výzvu napsat i to své, vždyť můžu. S mnohými životními chvílemi jsem byl zklamán, jako mnohým lidem se mi ta pitomá bolest nevyhla (doufám že mým dětem se vyhne), ale snažím se ponaučit pro lepší život, i když můj čas na tomto světě je tímto životem omezený.

Nechci prostě z tohoto světa odejít a nechat bez povšimnutí a sdílení věci, které nepovažuji za správné. Proti zlu a podobným neplechám je třeba bojovat a tak snad přispěju svým dílem k dobrému. Ostatně můžu. Lidé můžou všelicos a i jeden člověk prý dokáže změnit svět. Tak do toho šlapu, a určitě se mi podařilo již změnit občas nějaký život k lepšímu. Sdílel jsem své zkušenosti na školních přednáškách, vyprávěl jsem dětem o svém déle prožitém příběhu se závislostí na alkoholu. A inspiroval jsem svým zvládnutím, kdo chtěl být inspirován. Budu psát dál.

Láskové štěně

Jan Maghreb, zažil jsem a napsal

Tak vám sednu do tramvaje, do té staré, co má vlídnější tvary jak z pohádky. Sedačky má ulité pro prdel.ky všech velikostí i tvarů a v zimě umí zahřát. Jedeme přes Újezd, ochutnáme kousek Malé strany, pozoruji všetečný lidský cvrkot. Dva kroky vedle mě stojí hezká slečna, přes rameno a přes ruku šátek, a v tom šátku cosi. Už dle výrazu její tváře něco milého, tvarem i velikostí jak miminko. Chcete pustit sednout slečno? Ne, díky, moc děkuji. Její oči mluví o laskavosti. A další člověk opět, slečno, pojďte si prosím ulehčit život a sedněte si. Opět odmítá s úsměvem na tváři. Slečna na sedačce přede mnou opakuje rituál nabídky a zve na své místo tentokrát mladého staříka, a ten s díky a s úsměvem odmítá, je přece ještě tak mladý a silný. Slečna klopí oči a červená se z tajené radosti. Chystám se vystoupit, zvedám své pozadí a v tom šátku spatřuji malinké, chundelaté štěně kokršpaněla, uzlíček spícího plyšáka. Až se mi chce ho pohladit, ale nerad bych ho v tom koutku lidské mámy probudil. A také potřebuji vystoupit. To malé štěně, obmyšlené lidské mládě, probudilo lidskost. Ani o tom nejspíš nevědělo, i když možné je všechno. 

Je moc dobře, že je Láska na světě.